Rozhovor so sestrou Martou Filoménou Truhlíkovou

Maminka mi říkávala: „Pomáhej z lásky a zdarma“

Už 38 let žije v opavském Marianu sestra Marta Filoména Truhlíkováz Kongregace Dcer Božské Lásky. Rodačka ze slovenského města Stará Turá objevila své životní poslání v opavskéženské věznici, kam 28 let docházelas nabídkou vězeňské duchovní péče. V červenci získala na Velehradě Pamětní medaili ČBK. Právě dopisuje svou poslední knihu, ve které píše i o prožitku klinické smrti.

Jste Dcera Božské Lásky. Kde jste se s Boží láskou setkala?

V prvé řadě u mých rodičů. Chodívali k nám různí žebráci. Maminka před ně vždy prostřela bílý ubrus. Odůvodnila to slovy: „Host do domu, Bůh do domu.“ Dříve než se posadili ke stolu, měli možnost se umýt. Tatínek půjčil břitvu, aby se oholili. Občas u nás dostali i nějaké starší oblečení a návštěvu u nás většinou probrečeli, tak jsme jim jídlo balili do ešusu na cestu. Od nás nikdo neodešel s prázdnou. Maminka říkávala: „Když něco uděláš, tak to udělej z lásky a zdarma.“

Rodiče museli mít pověst dobrých lidí v širokém okolí…

Ano. Na Vánoce moje maminka plnila krabičky různými dobrotami. Bylo to velmi skromné, protože jsme nebyli vůbec bohatí. Já jsem krabičky roznášela po kopanicích na odlehlé samoty. Měla jsem sněhu po pás a roznášela dárky babičkám a dědečkům, kteří tam žili a nikoho neměli. To byl zážitek! Maminka mi kladla na srdce, aby mě nikdo neviděl. „Dej to tam tak, aby to nemohla vzít kočka nebo pes. Ale běž rychle pryč,“ prosila mě. Ale já se vždycky třeba schovala za strom a čekala. Vyšla babička a zvolala: „Pane Bože, ty jsi mi sem poslal andělíčka, děkuji ti!“ Viděla totiž malé šlépěje ve sněhu. To bylo tak hezké, že jsem už ani nic nemusela dostat pod stromeček.

A kde jste setkala s řeholnicemi?

Maminka měla sestru řeholnici v Opavě. Já ji vždycky prosila, aby mě vzala s sebou, ale ona si to s mými rodiči nechtěla rozházet. Byla jsem zapsaná do Červeného kříže a věděla jsem, že bude zájezd do Opavy. Bylo to hluboko za totality. Se zájezdem jsem přijela do Opavy a podívala se sem do Mariana. Tehdy tu ještě byly mentálně postižené děti a jeden chlapec mi řekl: „Ty se mi líbíš, ty budeš moje maminka!“ A už to bylo, věděla jsem, že opravdu půjdu do Opavy.

Jaká to byla změna, když jste se ocitla v Opavě?

Já jsem sem do noviciátu vstoupila tajně. Sestry se bály cokoliv podnikat. Za totality jsem vůbec nesměla opustit Marianum, ani v zahradě nás nesměl nikdo vidět. Jednou se ale stalo, že jedna sestra odcházela do jiného kláštera.Matka představená ji poslala do cukrárny, aby nakoupila nějaké zákusky a víno na rozloučenou. Tehdy jsem mohla jít s ní a vymínila jsem si, že půjdeme v řeholním oblečení. Vyšly jsme a před cukrárnou nás zastavil jeden pán a prosil, ať počkáme. Bály jsme se, že to je estébák. Za chvíli se vrátil a dal nám každé čokoládu se slovy: „To máte za statečnost.“ Dobře věděl, že se to nesmělo. Ale tehdy nás bylo v klášteře 33, tak na mě zbyl jen jeden malý čtvereček.

Kdy jste objevila v sobě charisma jít sloužit do věznice?

Ještě před založením ostravsko-opavské diecéze do jednoho společenství mládeže přijel biskup Josef Hrdlička. Po mši svaté následovala beseda a mladí mě tam pozvali. Lekla jsem se, že mám mluvit na pódiu spolu s biskupem, tak jsem se chtěla vytratit, ale zastavili mě. Biskup Hrdlička tehdy mimo jiné řekl, že by bylo dobré, kdyby někdo začal docházet do ženské věznice. Řekla jsem, že to zkusím. Zašla jsem tedy za tehdejším děkanem Josefem Veselým pro potvrzení. On se o mě nejdřív bál, ale já jsem ho ujistila, že to zvládnu. Zatelefonovala jsem panu řediteli věznice, že bych ráda duchovně sloužila mezi vězeňkyněmi. Začátky byly těžké. Vedení věznice nevědělo, co to bude obnášet. To byl rok 1992. Změnilo se to až poté, co v roce 1999 zřídili Specializované oddělení pro výkon ochranné léčby ve věznici a Ústav pro výkon zabezpečovací detence pro závislé na drogách a alkoholu. Dostala jsem nabídku navštěvovat oddělení. Vězenkyně velmi rychle zjistí, jestli to s nimi myslíte vážně. Všimla jsem si, že mají na oddělení sešit s citáty světových velikánů, a neměli tam nic duchovního. Tak jsem vypíchla to nejdůležitější z katechismu, který dala dohromady ČBK pro mládež, a přidala základní modlitby. Dala jsem to biskupu Lobkowiczovi, aby mi dal im primatur. On povídal: „Sestro Filoméno, já z vás umřu! My jsme se s tím natrápili a vy jste vypíchla nejdůležitější, máte to na 128 stránkách a člověk to chápe!“ Tak z toho se odsouzené pak učily a připravovaly na křty i biřmování.

Jak to setkání vypadalo?

Vždy jsem chtěla, abychom si sedly do kruhu, protože v kruhu je plnost. Mluvily jsme o víře,  ozebíraly Desatero, vykládala jsem o podobenstvích. Po ukončení rozhovoru se postavily do řady a chtěly křížek na čelo.

Na které momenty vzpomínáte obzvlášť ráda?

Chodila jsem do věznice i na Štědrý den odpoledne. Vzala jsem si pohlednice, dopisní papír, známky a kalendář na další rok. Začala jsem bohoslužbou slova. V koutě místnosti stál rozsvícený krásný ozdobený stromeček. Jedna paní uměla na klavír a zahrála nějakou koledu. Ženy odešly na chvíli z místnosti, abych mohla nachystat dárky. Když přicházely dovnitř, zpívaly koledu Tiché noci. Na stole už na ně čekaly mé ubohé dárky a omlouvala jsem se jim, že více donést nemohu. Ženy mě ujišťovaly, že o dárky vůbec nejde a že jsou šťastné, že jsem s nimi v den, kdy je v klášteře mnoho práce. Kdybych neměla bolavé nohy, tak tam jdu zítra zase. To byl můj životní úkol. Opravdu. Zhruba dvacet žen z věznice za ty roky přijalo křest a biřmování.

Jaké to je měnit neustále prostředí a vycházet do světa mříží a na svobodu?

Víte, ve věznici se opravdu potkáte s mnoha zlými věcmi, které ti lidé prožili. Zvlášť v prvních letech jsem se vracívala do kláštera naprosto vyčerpaná, jako by ze mě ženy vysály veškerou energii. Ale dostala jsem jasné znamení. Když jsem šla poprvé do věznice, náhodou jsem otevřela Písmo svaté a stálo tam: „Byl jsem ve vězení a navštívili jste mě.“ Tak jsem si řekla, že mohu směle vykročit, protože Pán Ježíš tam je. On je v každém srdci, jen je potřebné Ho objevit. Příležitostí bylo mnoho.

Zůstala jste v kontaktu s některými ženami po uplynutí jejich trestu?

Občas mi píšou na Vánoce nebo Velikonoce. Když jsem dostala v červenci vyznamenání, za pár dní mi napsala jedna z propuštěných vězenkyň poděkování, že jsem jí pomohla objevit Boha, a gratulovala k vyznamenání. Kdybych bývala měla hodně peněz, postavila bych dům, kde by mohly bydlet ženy po propuštění z věznice. Často nemají kde být. U mě by měly dveře otevřené, jako žebráci u mé maminky.

Ve vězení jste mluvila o Pánu Bohu v příbězích. Už jste vydala několik knih, pohádky i příběhy. Kdy jste našla čas ke psaní?

V noci, když mám bolesti a nemohu  spát, tak píšu. Zaměstnám si hlavu a nemyslím na bolest. Učím se v tichu noci naslouchat tomu, co přes den není slyšet. Teď píšu úplně poslední knihu. Název ještě neprozradím.

O čem kniha bude?

Hlavně o Ježíšově Srdci a dobrotě Jeho lásky. Čerpám také ze zážitků z nemocnic. Budu tam vyprávět taky o vlastní klinické smrti.

Rozhovor so sestrou Martou Filoménou Truhlíkovou urobil Ondřej Elbel a publikoval v časopise Okno do života ostravsko-opavské diecéze